Úvodní prezentace se ujal profesor Tomáš Matuška z UCEEB ČVUT, který přítomné seznámil s nejnovějšími trendy v oboru. Mezi ně patří například tzv. „chladné sítě“, které efektivně využívají odpadní teplo a snižují náklady na izolaci i potrubí, byť jejich nasazení vyžaduje dobře zateplené budovy.
Velkou pozornost a diskuzi vzbudila technologická i finanční rizika spojená s realizací hlubinných geotermálních vrtů s plánovanou hloubkou 3,5 km, které jsou součástí jednoho ze čtyř systémů projektu SYNERGYS. Ačkoli jde technologie vrtání rychle dopředu, v Evropě existuje jen několik firem s odpovídající zkušeností schopných takto hluboké vrty realizovat, mezi něž patří i tuzemská MND.
Jedním z témat diskuze byla také chybějící strategická podpora ze strany státu. Například v sousedním Polsku stát systematicky podporuje rozvoj hlubinných geotermálních zdrojů formou 100% podpory pro první vrt, což je vždy nejrizikovější etapa každého projektu, ve Švýcarsku a dalších zemích pak fungují různé finanční nástroje či bankovní záruky, které kryjí významnou část rizik. V České republice podobné pobídky zcela chybí.
Jak celou exkurzi a budoucnost českého teplárenství vidí jeden z účastníků? Přinášíme vám kompletní rozhovor s Ing. Petrem Horákem, ředitelem Severočeské teplárenské, a.s.:
Čím Vás zaujala exkurze ve výzkumném centru RINGEN?
Exkurze mě zaujala především komplexností výzkumu a širokou spoluprací akademické i veřejné sféry. Za nejcennější považuji zejména aplikovaný výzkum v oblasti akumulace energie, který má potenciál nabídnout konkrétní a prakticky využitelná řešení.
V čem podle Vás spočívá význam projektu SYNERGYS pro české teplárenství?
Dekarbonizace teplárenství představuje jednu z největších výzev současné energetiky. Na jedné straně stojí přísné evropské požadavky, na straně druhé nutnost zajistit spolehlivé dodávky tepla a teplé vody pro stovky tisíc domácností, institucí i firem.
Pokud by projekt SYNERGYS dokázal přispět k řešení jednoho z klíčových problémů transformace energetiky – tedy nalézt efektivní a ekonomicky únosné řešení dlouhodobé akumulace energie – šlo by, bez nadsázky, o zásadní posun pro celý sektor.
Jakou z prezentovaných technologií považujete za perspektivní? Která by se dala snadno aplikovat v českých podmínkách? Které zahraniční příklady Vás zaujaly?
Zaujaly mě všechny prezentované metody využití geotermální energie, zejména akumulace v akviferních vrstvách. O tom, že v Litoměřicích probíhá nějaký výzkum jsem věděl, ale že je to až na takové úrovni jsem netušil. Také mě zaujaly projekty využívání geotermální energie v okolí Paříže, stejně jako některé skandinávské projekty. Zároveň je však nutné si uvědomit, že řada zahraničních řešení je nekomerčního charakteru a je významně dotována státem. Například v Dánsku funguje teplárenství jako neziskový sektor, plně regulovaný a podporovaný veřejnými prostředky. Tyto projekty jsou proto do českého komerčního prostředí, vzhledem k obrovským investičním nákladům, jen obtížně přenositelné. O to důležitější je investovat do vlastního výzkumu, který může přinést praktická řešení a cenná reálná data využitelná v našich podmínkách.
V jaké míře se v českém teplárenství využívá sezónní akumulace tepla?
V současnosti pouze v minimální míře. Aktuálně dostupné technologie neumožňují rozsáhlejší mezisezónní akumulaci, jejich využití je spíše krátkodobé a zároveň kapacitně omezené, což výrazně snižuje jejich systémový přínos.
Jakým směrem se podle Vás bude ubírat české teplárenství?
České teplárenství se ubírá směrem k diverzifikaci zdrojů, většímu zapojení nízkoemisních a bezemisních technologií a postupnému snižování závislosti na fosilních palivech. Klíčovou roli bude hrát kombinace plynu, biomasy, odpadního tepla, obnovitelných zdrojů a v budoucnu také některé z pokročilých forem akumulace energie.
Zásadní bude také stabilní legislativní a regulatorní prostředí a propojení výzkumu s praxí tak, aby technologický rozvoj byl nejen ekologický, ale také ekonomicky udržitelný.
Co považujete za největší rizika z pohledu vývoje teplárenství?
Za největší rizika považuji především časový tlak na dekarbonizaci, který nemusí být vždy v souladu s technickými možnostmi a ekonomickou realitou provozovatelů. Dalším rizikem je nestabilita legislativního a dotačního prostředí, která ztěžuje dlouhodobé investiční plánování.
Opomenout nelze ani riziko nedostatečné dostupnosti vhodných technologií, zejména v oblasti akumulace, a v neposlední řadě také společenskou akceptaci cen energií, které budou v následujících letech, v přechodu na nefosilní technologie, klíčovým faktorem.
